Anička: v koutku - mluvila jsem s R…, že se na něj nezlobím a může za mnou přijít, kdy bude chtít... a jak jsem mu odpustila, najednou se tam objevil P.. (bývalý manžel) a já jsem zjistila, že po 9 letech od jeho smrti jsem konečně připravená ho vidět a mluvit s ním a odpustila jsem mu... díky tomu, že mi R.. nechal zažít podobný pocit jako jsem měla s P... "zneužití" mých citů.... P... jsem se omluvila za vše a odpustila mu a řekla mu, že jsem teď šťastná. on řekl, že je v novém životě (ale nebylo to úplně jisté), je kluk a není šťastný, má zřejmě podobné problémy jako v tomto životě.... popřála jsem mu jen to nejlepší a nakonec mi ho bylo i líto... uvědomila jsem si, oč jsem na tom líp než on... osvobodila jsem se z minulosti. včera. po 9 letech.
Anička: R.. za mnou chodí pořád, pokaždé čeká v koutku. prý se tam cítí dobře a rád se mnou mluví. utěšuju ho a objímáme se. ptala jsem se ho i na rodinu, ale prý chce mluvit se mnou - že jsem cizí člověk a v reálu ho neznám. ještě jsem mu navrhla bratra, tomu se zdál docela nakloněn pak jsem mluvila o tobě, ale říkal, že ne, že mezi sebou máte zeď, to už mi řekl 3x. a když jsem se ptala proč, tak dnes mi řekl, že má pocit, že mu nevěříš on asi cítí, že si za to může sám... proto říkal, že za mnou chodí proto, že ho v reálu neznám. Dneska už na tom byl líp, včera jenom brečel, dnes i povídal a prošli jsme se je z něj cítit, že je úplně sám, ač možná má kolem sebe lidi - příbuzné, známé... je sám a cítí se hodně sám, ale uvědomuje si, že si to zavinil. a neví co s tím. tohle z něj cítím, je hodně nešťastný vevnitř. Myslím, že brečel nejen kvůli mamince, trochu se chodí schovávat ke mně do koutku. ani ne tak za mnou, jako do toho prostředí, před Tebou se stydí sám za sebe myslím, že vnímá, že do něj vidíš a vnímáš víc než jiní, že ho prokoukneš, když si bude na něco hrát včera se tvářil, že si s bráchou promluví, ale dneska to odmítl
Petra: to je pravda
Anička: začínám mít pocit, že si mě vybral jako prostředníka mezi Vámi, protože se bojí
Anička: no ale dnes ráno jsem šla do koutku a vůbec jsem ho tam nečekala a byl tam, čekal na mě, vrhl se mi kolem krku a brečel a brečel, je strašně zoufalej. Bylo mi ho líto, chce pomoci. Tak jsem s ním mluvila, ptala se.... nechtěl mi moc říct, proč se chová tak, jak se chová, pak řekl, že má v sobě křivdu v dětství, že jste mu ublížili a on se vlastně jen "mstí" ale ví, že je to hloupé.... je to něco z dětství, nechtěl mi říci co, ale nese si to v sobě doteď, pořád to cítí jako křivdu. Ptala jsem se, jestli se to týká jeho bráchy, prý ne, ale víc mi neřekl a mluvit o tom nechce. Řekl, že mě prosí o pomoc a že je strašně sám a je zoufalej a chce to změnit. Řekla jsem mu, že je to na něm, že musí udělat první krok. Bojí se, že bude odmítnut. Chce si promluvit s bráchou i s Tebou, ale má strach, odcházel s tím, že udělá první krok, ale je to otázka - jestli neztratí odvahu.
Anička: Dala jsem mu na posilnění kamínek mám pro Tebe vzkaz od něj - má Tě rád a je mu to moc líto. Stydí se. Několikrát řekl jméno František nevím, jestli se tak jeho otec jmenoval nebo je to někdo jiný týká se to jeho nejbližší rodiny, bratra ne, takže to ukazuje na mamku nebo tátu, nechtěl to specifikovat, a vůbec o tom mluvit, pořád ho to bolí, nechce na to vzpomínat.
Petra: František byl můj taťka (jeho dědeček) a můj bratr, ale s nimi byl v kontaktu, jen když byl malý
Anička: on pořád opakoval to jméno, s láskou a slzami v očích. Když jsem se ptala, jestli se pamatuje na svého otce a jak se jmenoval - několikrát řekl František, možná měl k některému Františkovi hodně blízko a vzpomíná na něj jako na tátu. To je možné. Pochopila jsem, že ho ztratil hodně brzy - to bude to, že se nesměli stýkat
Petra: zatím to tak vypadá. Můžeš mu říct, že ho mám ráda, ale je potřeba, aby nastartoval nějakou změnu, pak může nastat i ta důvěra. Bylo by dobré ho pak nechat, aby si promluvil s jeho mamkou a hlavně jí odpustil, sestra tenkrát jednala, dle svého uvážení. Odpuštění a smíření se s tím, křivdu nemůže nést celý život, myslím, že sestra za to už vícekrát zaplatila a hodně ji to mrzelo. R… nezbývá nic jiného než jí a možná i jeho otci odpustit, aby se mu ulevilo
Anička: dobře, řeknu mu to. Začínám si připadat jak čarodějnice
Petra: to si připadám i já, ale je to výborná věc
Anička: tak jsem šla do koutku, tam nebyli, pak jsem byla v pracovně, a zkusila jsem se zeptat, jestli tam jsou a zvenku se ozvali, že jo, tak jsem se zase vrátila do koutku a tam dorazili. na zavolání, všichni tři, Marie je teta, ta nemluví, neřekla, proč tam je, proč zrovna ona. Vyřídila jsem tvůj vzkaz. Alena mluvila hodně, Fanda míň, Marie vůbec.
Petra: proč tam přišla i teta?
Anička: nemluví, je tam kvůli tobě, ale nemluví, jen se dívá, neodpovídá.
Petra: co povídala Alka?
Anička: že už chtěla odejít, že v tomhle životě neudělala něco, co měla, něco nevyřešila a už neměla sílu a chtěla to zkusit úplně znovu. Znovu se narodí a sejdete se, ale zřejmě se nebude pamatovat. Nevyřešila něco, co měla za úkol, a měla pocit, že už to v tomhle životě nešlo, že už toho hodně bylo pokaženého. Neřekla to, ale měla jsem pocit, že to trochu souvisí i s R…cítila jsem z ní jisté zklamání sama sebou zdá se mi smutná. František je ok, nemluví moc, ale u něj je to naopak, dokončil, co měl a odešel
Petra: to by odpovídalo, také mě to napadlo, bylo toho více a řešení bylo jen na ní samotné, jak se s tím vším popere
Anička: tedy to je můj pocit a trochu jí připravil cestu – Aleně, čekal na ní a pomáhá jí
Petra: taky mě to napadlo
Anička: neřekl, proč odešel tak náhle, mám z něj pocit, že odešel akorát, náhle se to jeví jen nám tady
Petra: odešel, když jsme ho všichni potřebovali, hlavně maminka a mě s ním bylo moc dobře, byl něco jako moje druhé já
Anička: nevím, ale zřejmě z hlediska jeho cesty to bylo akorát, toho, co chtěl udělat, vypadá v pohodě, nic za ním nezůstalo nevyřešeného, když jsem se ptala, tak jakoby nechápal, on přece neodešel brzo, vlastně na to řekl jen, že odešel, víc nic. Nemám pocit, že chce něco řešit, vlastně jen doprovází Alenu, sám nemá problémy, nebo jak to mám nazvat. Jsou to povětšinou pocity - ani neví, proč by se mnou měl mluvit, nemá o čem, dovršil, co bylo potřeba, a odešel, je vyspělejší duše než Aleny. Je z něj cítit klid a pohoda z Aleny nervozita, má pocit že zklamala.
Petra: je fakt, že nedořešeného neměl nic. Není až tak moc upovídaný, spíše naslouchá. Měli jsme se moc rádi, po městě jsme chodili tak, že jsme se drželi za ruce
Anička: a teď jsem si jistá, že se to týká R..
Petra: to asi taky a hodně
Anička: ještě tam mám nové jméno Růžena. Někdo to jméno řekl, asi ta teta, ale víc nevím, znáš někoho? Teta je jen doprovází, ještě není zřejmě čas, aby řekla, proč tam je
Petra: Růženu jsem znala, jako starší paní, matku bývalého manžela mojí kamarádky
Petra: teď mě ještě napadlo a ten pocit je stále silnější, když Ti tam Fanda s Alkou přijdou, zeptej se Alky, zda její matka se bude jmenovat Lucie a na jméno otce
Anička: tobě už tam nechodí?
Petra: spíše já jsem tam teď delší dobu nebyla a možná bych měla jen pocit, že jsem si něco namlouvala, tak to ale cítím a my si jen můžeme různé věci potvrdit
Anička: já si jen někdy říkám, proč zrovna já, čím jsem si to zasloužila, jak to že tohle vnímám a je to vůbec tak nebo si to vše vymýšlím, někdy je to tak úžasně dokonalé, já vím, že tohle bych nevymyslela...a jak jsem mohla být tak dlouho slepá, přes 30 let... proč to ostatní lidi nevnímají, tedy někteří, neví, o co přicházejí....
Petra: to by jsi určitě nevymyslela, někdy si myslím, že by bylo dobré, s tím vším se podělit i s ostatními, měly bychom něco začít psát. Většinou člověk takové věci nevnímá, pokud nic nepotřebuje a vše jde dokonale podle jeho představ. Pokud ale přijde problém, kde klasická medicína nepomůže, pak přichází na řadu alternativa, tam teprve může poznat lépe sám sebe, ale i jiné netušené možnosti.
Anička: taky mám ten pocit, že už je těch zážitků tolik, že to není určeno jen pro mne.... že cílem je to dát dál víš, stalo se mi ještě něco v alfě, ale snažím se to zapomenout...
Petra: bylo to pro Tebe nepříjemné,
Anička: nemůžu tomu věřit, a pořád si říkám, že to není pravda, naopak, spíše tomu nechci věřit. Tak já to vyklopím, ale prosím nemysli si o mně, že jsem tak pyšná. Prostě mi bylo řečeno, že mám šířit světlo. Na otázku proč já, to odmítám, ale vlastně to odmítá to mé staré já. to nové to cítí stejně... jsem pyšná?? Bylo mi naznačeno, že mám úkol. a důležitý. A je na čase ukázat světu... vždyť víš...
Petra: ne nejsi, pyšná to s tím nemá co dělat, jen jsi hodně překvapená, já vím, podobné to mám i já, určitě máš mimo jiné, také předávat poselství z jiné strany
Anička: myslíš napsat to někam? Možná bych zatím mohla napsat něco jako osobní příběh.... jen mám teď pocit, že ta naše akce s dětmi... je spíše pro děti, co se rodí teď, ty to nepotřebují, potřebují to dospělí...
Petra: jasně, že dospělí, já myslím hlavně o poselství z druhé strany jiným lidem
Anička: myslíš spíše konkrétně jednotlivým lidem nebo jako celku? To mi řekni, jak jsi na to přišla, že zrovna já a tohle...
Petra: chodily mi takové útržkovité myšlenky
Anička: nerozumím... ???
Petra: no, chodí my různé útržky, tak si já dávám dohromady, skládám do mozaiky, intuice, tak jak vidíš různé postavy, tak mě chodí různé myšlenky
Anička: aha, takže jako myšlenky, já myslela jestli ti nechodí třeba obrazy nebo tak a myslíš jako předat konkrétním lidem třeba vzkaz od někoho nebo obecně poselství?
Petra: ano, přesně to myslím. A pokud se s tím chceš podělit také s ostatními lidmi, můžu Ti to vložit na mé stránky, které navštěvuje dost lidí, tudíž hodně lidí si to může přečíst
Anička: když to je příliš soukromé, prve se to týkalo mně, teď tebe, s tím se nechci svěřovat cizím lidem. Teď si nejsem jistá, jak bych to chtěla předat nebo s čím se svěřit nevím, jak do toho.
Petra: myslím oboje, tak se lidi dozví, co je opravdu možné, že to není jen fantazie, že existuje něco mezi nebem a zemí a týká se to všech
Anička: hm... jak na to tedy, jak začít to bude asi na mně vidď.. zatím nevím kudy na to, jestli něco napsat a jak nebo volit jinou cestu. Poradím se v alfě.
Anička: tak jsem je zase měla u postele, mluvila jsem s nimi je tam jedna vůdčí duše, ta se mnou mluví jako první, poprosila jsem Michaela o pomoc a pak jsem se jich zeptala, jak jim můžu pomoc. Řekla: pojď s námi a viděla jsem, jak postupně odchází. Řekla jsem ne a oni odešli zdí, rohem ložnice. Nechápu, jak za nimi můžu jít, ptala jsem se i učitele dnes ráno, kam mám za nimi jít - prý do pekla. Říkám: cože???? A učitel - do jejich soukromého pekla, ale v alfě ne, v reálu. Zatím nevím jak, prý to musím vidět, něco mi mají ukázat a příjemné to nebude, když je to soukromé peklo, zřejmě něco, čím procházejí, to mám vidět, proč to nevím. vůbec se mi nechce, ale zřejmě to tak má být. Napadlo mě, jestli to nemůže taky souviset s mou minulostí - jestli těm duším něco nedlužím z min. života...
Petra: asi potřebuješ něco vidět, aby jsi pochopila, jak jim můžeš pomoci, ale jak Ti radí učitel, nechej se vést i se svým ochráncem
Anička: nevím jak do toho....
Petra: prostě se jen nechej vést
Anička: v alfě za mnou přišel Michael, byl krásný, chrání mě, jsem prý silná.
Petra: no vidíš a statečná
Anička: a večer se mi zdálo, že vidím jeho stín v ložnici
Petra: chrání Tě, kdykoliv a kdekoliv, může být na několika místech současně
Anička: v alfě to nejde a nechápu, jak za nimi mám jít zdí.... a navíc zatím asi nepřekonám strach.... ale možná tou zdí ne, jen odešli, když jsem odmítla.... strach mám pořád, ale pokročila jsem, vím, že mám něco vidět a jít s nimi
Petra: prostě to neřeš a běž za nimi, stačí, když natáhneš vstřícně ruce a oni Tě povedou, věř tomu, že ochránce bude u Tebe. Tohle poselství je určeno Tobě, a na Tobě záleží, co s tím uděláš, máš něco řešit, máš někomu pomáhat, poslouchej intuici a k tomu, aby jsi mohla pomoci, musíš překonat strach a vidět další. Peklo jako takové, není peklem, ale něco ze soukromého života a ten někdo Tě tímto žádá o pomoc
Anička: takže to může být drsné, ale mě se to vlastně nebude týkat...
Petra: třeba, tím, že někomu máš předat poselství, zprávu atp.
Anička: taky mě mate, že je jich víc....
Petra: tak pěkně jeden po druhém
Anička: já mám pocit, že mám pomoci těm nešťastným duším, ne pouze něco předat živým...
Anička: možná to tedy není vůdčí duše, ale jen ta, které mám pomoci první. Stalo se ti tohle někdy taky? Nemůžu mít náhodou ten nemocný prst z toho, že odmítám tohle, že už jsem měla pokročit dál a já jsem měla strach?
Petra: je to možné s tím prstem. S dušemi se mi začaly stávat různé věci, když zemřel taťka. Jeli jsme třeba autem se sestrou a viděla jsem, že jí sedí někdo na klíně, nebo v místnosti, jsem přesně věděla, že tam někdo s námi je a kde a upozornila jsem, když si tam chtěl někdo sednout, že místo je už obsazeno
Anička: a že by po tobě něco chtěli, to ne?
Petra: ne, nechtěli, jen tam byli
Anička: asi to holt bude ta moje cesta.... dneska mi to potvrdil v alfě učitel...jsem prý hodně citlivá a vnímavá, proto se na to hodím, nebo proto jsem dostala tenhle úkol, tuto cestu...
Petra: ano, je to Tvoje cesta a řešení je jen na Tobě. Měla jsi tam i moje lidičky - dušičky?
Anička: jojo, čekala jsem, kdy se zeptáš, ne, vážně, potřebovala jsem probrat ty dušičky, ale samozřejmě jsem na tebe nezapomněla, nejdřív tam nebyli, pak přišli, když jsem je zavolala, jsou vždy poblíž, ale vidím je, až když je zavolám, zase byli 3. František zase skoro nemluvil, je v pohodě. Marie se držela opodál. Alena nechtěla moc mluvit, potvrdila mi Lucii, na otce mi nechtěla odpovědět, pak řekla Mirek a za chvíli Vladimír. Ale myslím, že mě jen mátla. což mi potvrdil i učitel.
Petra: ani Mirek ani Vladimír, mate
Anička: nechce to říct, bojuje sama se sebou, neví jistě, že se chce sejít, s tebou, já vím, že ne, to mě mátla akorát mi včera, když jsi o tom mluvila, naskočilo jméno Tomáš a ještě se mi asi 2x objevilo v alfě, ne ale od ní, nevím, jestli to je jméno otce, ale vím jistě, že je to jméno člověka, který pro ni v tom životě bude důležitý, něco důležitého ji naučí. Ověřovala jsem to i u učitele - prý to nechce říct, bojuje sama se sebou
Petra: Tomáš se také vyskytuje, ne ale jako otec
Anička ale řekla, že se sejdete a že to bude vnímat. Otce mi říct nechce, kroutí se, jak může. Vycítila jsem, že jí nemám nutit a ptát se dále. Jasný vzkaz nevím od koho - dál už nechoď. Ten Tomáš - je hodně důležitá osoba. Alena je fakt hodně nešťastná, pere se to v ní ale nejhorší je, že nechce pomoci, chce se v tom babrat sama. Snad v tom dalším životě si nechá poradit od toho Tomáše nebo někoho jiného. Měla jsem takový pocit, že se před tebou za něco stydí, proto se bojí setkání
Petra: nemusí se stydět, snažila jsem se jí pomoci, nebo my všichni, dopadlo to, jak to dopadlo. Měli jsme ji všichni rádi. Bude mít nový život, kdy dostane další šanci a snad to bude lepší. Nemusí se bát setkání, tak tedy ví o tom, že vím, kde se má inkarnovat? Mám ji ráda a těším se na ni. Rodiče bude mít hodné a citlivé a pomůžou jí
Anička: ví co ji čeká, zná jména rodičů, jen to nechce říci, sama neví, co chce u bráchy mám pocit, že se hned nevrátí, tedy ne tak rychle
Petra: také mám ten pocit, spíše mi něco říká, že by měl být po nějakou dobu, něco jako duchovní ochránce
Anička u toho bráchy - je to můj pocit - nebyl to ani tak kvůli sobě, že by něco potřeboval řešit nebo se učit, ale spíše pro druhé lidi
Petra: ano přesně, to je ono
Anička: je to opravdu vyspělá duše, začínám ho víc vnímat a je prosvícený světlem
Petra: je velice hodný
Anička: Alena je spíše temnější obrys
Petra: ano, jsou to protipóly, Fanda je citlivý
Anička: je hodně rozvážný, klidný, vyzařuje z něj úžasný klid a pohoda a skoro nemluví, jen je "přilepený" na Alenu, nehne se od ní
Petra: hlídá ji
Anička: a pomáhá jí
Petra: možná ten klid a pohodu získal částečně i ode mne, vždycky se mu líbilo, že jsem v pohodě
Anička: je tam, protože chodí s ní, se mnou nic nemá tedy co řešit, chodí s ní, protože za mnou jde ona, ale vlastně spolu nemáme o čem mluvit.
Petra: a ta Marie je kdo, babička, nebo teta a co ta Růžena?
Anička: Marie je někdo, kdo ti v tomto životě již zemřel, asi už má nový život, ale určitě to není někdo, koho teď znáš a žije je to starší osoba, z které vyřazuje láska k tobě a starost, nevím to jistě, ale myslím, že babička, neřekla to
Petra: znala jsem jednu, to byla babička a já jsem mohla mít tak 8 nebo 9 let když zemřela
Anička: myslím, že je to ona
Petra: moc si ji nepamatuji
Anička: ale neřekla to, vím jen, že jsi ji znala, byli jste příbuzné, a už ti umřela, ale už žije jinde, na dálku z ní vyzařuje láska k tobě a starostlivost
Petra: byla to maminka mojí maminky, ale jak říkám, moc jsem ji neznala
Anička: mluvila o Růženě. Možná ji znáš, možná ne, spíše bych tipovala, že pokud ano, tak ne moc, ale můj pocit je, že ji neznáš (nebo tedy ne moc) nejsem si jistá. A není to nikdo tobě blízký každopádně přijdete více do styku
Petra: nyní neznám žádnou Růženu
Anička: prosila mě, abych ti vyřídila - ať si na ní dáš pozor, ta žena lže a chce ti ublížit, v duchovním slova smyslu, ne fyzicky, nevěř jí. Marie má o tebe velkou starost.
Petra: neznám ale nikoho jménem Růžena
Anička: to je možné, ale poznáš. Mně blesklo hlavou něco, že k tobě přijde na seminář nebo tak, ale je to jen krátká myšlenka, viděla jsem krátkou scénu, jak u tebe sedí v pokoji, a povídáte si. Ze mě se stává čarodějnice.
Anička: bude se snažit si tě získat, zapůsobit na tebe, bude hodně příjemná, ale je to jen přetvářka
Petra: ale to je jen dobře, že se z Tebe stává čarodějnice
Anička: je to jen záblesk, ale viděla jsem blondýnu a kudrlinky hihi
Petra: no nazdar
Anička: je možné, že tu paní ta Marie znala v této podobě a pod jménem Růžena, tak bacha na všechny jo?? Nenech se zmást, nemusí sedět jméno ani podoba, mám pocit, že ji ta Marie znala, tedy tu duši
Petra: jé, tak to abych chodila ven kanálama
Anička: proto tě přišla varovat, ví co je ta ženská zač
Petra: no jo, ale kdo to může být?
Anička: víš co mě teď napadlo, což je tedy sranda.... kudrnatá blondýna je babi B… a ta přetvářka na ní sedí taky a to že je sladká hahahaha
Petra: jé, no teda to je góóól a já se s ní mám setkat?
Anička: možná že setkat jo ale nenaletět. To asi nebude ona...
Petra: jasně, vím co je zač, nesedla mi jako matka a nesedne mi ani nyní
Anička: dneska se mi znovu objevilo, že byste se měli vidět, že je něco, ale nevím, jestli v reálu, nebo stačí v Alfě něco nedořešeného z její strany a měla by dostat šanci
Petra: tak jo, dáme jí druhou šanci, nevím, co má očekávat
Anička: když mi Marie vyprávěla o té Růženě, udělalo se mi špatně, cítila jsem, jaké obavy má ta Marie a přeneslo se to na mě, začaly mě brnět nohy a pak i tělo a cítila jsem chlad. To nebude babi B…, ta není nebezpečná, tahle ta Růžena jo
Petra: když žádnou Růženu neznám
Anička: ale dej si pozor hlavně na Růženy :), mám takový pocit, že kdybych tu Růženu potkala, tak ji poznám, tedy jako vycítím. Každopádně to nebude dlouho trvat, bylo to naléhavé upozornění, zavři krám a přijeď a máš klid
Petra: ale jak se jmenuje nyní, nemusí se jmenovat Růžena
Anička: hele, taky ty se musíš snažit, nemůžeme ti to s Marií přinést jako na podnose :)
Petra: no jo, ale já ji mohu potkat i někde ve vlaku, ale mohly by, jste víc napovědět. Každopádně Marii - babičce, pokud je to babička děkuji
Anička: to se mi nezdá, ta Růžena se bude snažit vetřít k tobě, je to plán, ne náhoda. spíš se mi to jeví, že tě sama kontaktuje.
Petra: aha, tak to jo
Anička: hele, ségro :) včera řekla jen jméno, dneska řekla mnohem víc. Uvidíme další dny, možná odkryje víc a víc. já už asi umím i víc naslouchat, myslím v alfě - těm duším, samozřejmě, pokud dorazí, budu se ptát dál
Petra: když tak přemýšlím, něco podobného mě kontaktovalo asi před 2 měsíci, nebyla to Růžena, nezdá se mi ani, že by to byla blondýna a byla pak celkem nepříjemná
Anička: to nedává smysl, aby Marie varovala až poté
Petra: tak to bude někdo jiný
Anička: možná jsem to zarazila i já, to další povídání - jak se mi udělalo špatně, násilně jsem se vrátila, jsem se tebou, nezapomeň. Asi jsem to přerušila, mám takový divný pocit, od rána se mě drží pocit, že to jak se mi udělalo špatně, jsem měla nechat... neumím ti to vysvětlit... ale jakoby to byl začátek dalšího zážitku - duše opouštějící tělo.... je to zvláštní, už mě to dneska napadlo asi podesáté
Petra: a máš pocit, že by jsi měla pomoci nějak?
Anička: a cítím takové brnění v těle pořád a tlak v hlavě, jako bych potřebovala tu hlavu nahoře odkrýt, aby něco mohlo ven, duše asi už cvokatím, nevím, myslím, že jsem se zase něčeho lekla a přerušila to a mohla jsem zažít něco nového
Petra: neboj, jsem s Tebou ségra, nedám Tě
Anička: já se nebojím, jen to nechápu, dává ti to smysl?
Petra: všechno přijde, budeš to chápat
Anička: jakoby se moje duše potřebovala podívat na vše shůry
Petra: je to celkem možné
Anička: co když se nebude chtít vrátit?
Petra: ale bude a musí, protože tady na Zemi má důležité poslání a to už si ochránce pohlídá
Anička: já si těžko přivykám novým věcem a ta rychlost, s kterou se to vše děje, a věci, kterým nerozumím, mě děsí
Petra: možná to musí vidět z jiného pohledu, aby více pochopila
Anička: posledních 14 dní se strašně zrychlilo tempo prožitků, a jak to odmítnu, mám zdravotní problémy
Petra: to věřím, ale ta rychlost, nyní, může být způsobena tím, že jsi tenkrát, když jsi začala dělat Alfu toho nechala a až po dlouhé době, jsi šla do toho, proto takové mílové skoky
Anička: skoky to byly, i když jsem začala s tebou, ale to co se děje teď je tour de France...
Petra: prostě to ber tak, jak to přichází a neodmítej
Anička: pořád jsem tu rychlost zvládala a mohla řídit, teď už to je mimo mě, jsem ve vleku událostí a nemám moc možností volby, pokud nechci být nemocná
Petra: a to nechceš
Anička: a cítím, jak je to strašně moc a moc důležité a není čas, pořád slyším hlas - není čas! hned! Mám obavy
Petra: neměj, tím se jen blokuješ a dostáváš koštětem do hlavy
Anička: hahaha dobrý
Petra: že jo? Ale souhlasíš?
Anička: ptala jsem se učitele - zřejmě opravdu je potřeba, abych něco sepsala, o sobě, nechce se mi dostávat koštětem do hlavy..
Anička: večer to bylo zajímavé, zhasla jsem a lítal strop a stíny běhaly.... měla už jsem menší strach, přišlo mi, že nikoho necítím, ale když jsem zavřela oči, cítila jsem strašně moc, jak se na mě někdo dívá zblízka do tváře, tak jsem si v duchu říkala - ok, ale prosím po jednom, ale zatím jen alfa
Anička: Augusta cítím, ale vzdáleně, mám pocit, že přemýšlí o svém životě a o tom, co jsem říkala, a že už se někam dostává, ale ještě mě bude potřebovat. Teď ale zatím si spíše něco ujasňuje sám. V rohu ložnice mám ale novou duši, vím, že je to žena, viděla jsem stín a trochu světla, občas i takové záblesky, potřebuje mě nutně a čeká. Nechce přes alfu. Dneska už s ní zkusím mluvit
Petra: zajímavé, že nechce přes Alfu, zkus to tedy přímo
Anička: vymyslela jsem úžasnou věc, abych se nebála, představuji si, že mám kolem sebe vrstvu zelenou světla, kterou nemůže nikdo prostoupit, a tak jsem chráněná. Začíná to fungovat proti strachu a ještě mě napadlo, že si udělám večer Reiki ochranu - přes trojku. Co říkáš tomu Augustovi?
Petra: že Tě to konečně napadlo, ta ochrana. Ten Augustus to je zajímavé, potřebuje mít klid a jít do světla
Anička: přemýšlí o tom, ale myslím, že se ještě vrátí. Teď spíše je někde poblíž, vzdáleně ho cítím, určitě ještě neodešel
Anička ono to není jen pro ty duše, ale i pro mě. Mám se posouvat, a taky se posouvám, proto ta žena nechce přes alfu :)
Anička: šla jsem do koutku, čekala jsem tam ty duše a nikde nikdo a najednou se přiřítila Marie, sama a hned spustila, že přišla varovat, že jsi ve velkém nebezpečí, bylo to mnohem naléhavější než prve a přišla sama, až pak jsem viděla, že opodál stojí Alena s Fandou. Ptala jsem se, jestli to je ta synova přítelkyně, ta to není, pak jsem se ptala na tu R…, neřekla ani ano ani ne
Petra: myslela jsem si to, že ona není, kdo jo tedy může být? Ano ani ne je váhání
Anička: ona to ví, ale z nějakého důvodu to neřekla
Petra: nevím, zdá používá nějakou magii, nebo něco s čím se zabývala
Anička: nejsem si jistá, když se na ní podívám na fotce, ale pocity mám jasné - udělalo se mi špatně., hodně špatně, hlavně z očí, černá magie.
Petra: taky se mi to tak jeví
Anička: ještě teď se klepu, pryč od ní!!!!!!!!!!! Mohla by to být ona, možná tě bude zase kontaktovat, proto to opětovné varování, mohla by to být ona. Udělej si ochranu. Jsem s Tebou a nejenom já a máš naši ochranu
Petra: děkuji, mám vás moc ráda. Udělám si ochranu, také mám tušení, že nedá pokoj
Anička: šla jsem pak za Alenou a říkala jí o rodičích a tak, hodně mě poslouchala a neříkala nic, ale usmívala se a myslím, že už se těší, tak mám radost, pomalu to z ní odplouvá, začíná se uvolňovat, mění se.
Petra: Alka má ráda, když ji někdo utěšuje a podporuje, potřebuje dodat odvahu
Anička: já jí neutěšuju... aspoň nemám ten pocit, jen jsem jí řekla, že má další šanci a aby už neřešila co bylo a že jí čekají fajn rodiče
Petra: a další úkol před sebou, myslím, ale, že pod jejich vedením to zvládne
Anička: taky myslím
Petra: ví, kde bude žít?
Anička: ona o tom nechce moc mluvit, ale myslím, že to tak trochu ví a nechce si to úplně připustit
Petra: proč myslíš, že by si to nechtěla připustit?
Anička: jak jsem psala, tak je ještě hodně v tomhle životě, a mám pocit, že se tak trochu bojí
Petra: to by odpovídalo, babrat se v minulosti a nevidět, neslyšet to, co je před, ale dostává další šanci a je na ní, jak s ní naloží. Podporu mít bude, mohla by to zvládnout. Noví rodiče ji/jeho budou mít moc rádi, také celá jejich rodina a já také (setkáme se)
Anička: mám pocit, že bych teď měla trochu zostřit.
Petra: klidně můžeš. Neříkali něco o taťkovi, jestli už má nový život, nebo ještě ne? Hodně jsem ho mívala ze začátku v Alfě i s tetou, pili jsme kafčo, čajík a povídali si
Anička: spíš mi odpovídají, když se zeptám, sami většinou neříkají nic. jen Marie začala sama.
Petra: tak u Marie je to postup
Anička: jak to myslíš?
Petra: že začala sama, prve byla jako pozorovatel
Anička: to je pravda, teď je tam nejvýraznější. Možná mi začala víc věřit?
Petra: zajímavé je, že nevzpomene dceru? Určitě Ti začala věřit, proto vyčkávala v pozadí
Anička: třeba to přijde, navíc nevíme jistě, že je to babička a hlavně přišla varovat, asi až se tohle vyřeší, tak se víc zklidní a uvolní, teď je napjatá a bojí se o tebe bylo to hodně naléhavé, včera večer
Anička: začínám mít pocit, že ji ta Marie znala víc, než chce připustit, že jí ublížila, proto tak urgentně varuje a není náhoda, že vyhledala zrovna tebe. Bude v tom něco z minulosti
Petra: taky mi to tak připadne, že tam je něco nevyřešeného a hledá způsob jak to napravit
Anička: mám fakt intenzivní pocit, že se tu něco táhne z minula, nějaká dávná msta, hořkost.
Petra: ublížila Marie jí, nebo naopak?
Anička: mmmmmmmmmm asi Marie jí ale ne úmyslně, ta hořkost tam ale zůstala, ale ona hledá, komu ublížila, i z rodiny. A vzrušuje jí, že to s tebou nebude tak lehké, když se věnuješ duchovnu. Pozor i na tu od syna, tu blondýnu, mohla by v tom hrát nějakou roli, když neuspěje přes cizí lidi, začne to zkoušet přes lidi, které znáš
Petra: myslím snad, že ne, nerada bych jí nějak ublížila
Anička: to ne, jen říkám, že bude hledat jakýkoliv způsob. Nemyslím si, že by ti chtěla ublížit ze své vůle. Může jí ovládat
Anička: dej na svou vnitřní intuici a sílu a buď rozvážná. Záleží na každém tvém kroku a já budu s tebou a Marie taky. Ať už je to kdokoliv, má tě ráda.
Petra: děkuji děvčátka, určitě si dám pozor
Anička: je to zkouška, ale ty to zvládneš. Když se někdo, koho znáš, začne chovat podivně, tak to vycítíš.
Petra: určitě to vycítím
Anička: já se o tebe nebojím, je to ale divný, Marie chodila jen do alfy a teď mám fakt pocit, že mluvila skrze mě, že to nebylo ze mě...
Petra: i takhle to můžeš vnímat
Anička: to jako že si to vymýšlím?
Petra: ne, to v žádném případě. Nemusíš vše zaznamenat v Alfě, ale podle potřeby i v reálu, tím, že Ty se stáváš prostředníkem a mluvíš, nebo píšeš jeho slovy
Anička: jojo, čekají mě napínavé zážitky, akorát by mohla mluvit pomaleji, nestíhala jsem to psát a těch myšlenek bylo moc...
Petra: stačí ji usměrnit, Ty sama ji můžeš dirigovat
Anička: ale odpovídala ti pěkně
Petra: to ano
Anička: v alfě občas trvalo, než odpověděla a tady hned, chce s tebou komunikovat :)
Petra: asi to potřebovala v reálu. Ale stejně by mě zajímalo, kdo to je?
Anička: se zeptej, haha
Petra: se ptám
Anička: musíš mluvit na ní hihi, počkej, zeptám se
Petra: zajímá mě, jestli je Marie babička, nebo teta, nebo pro mě úplně neznámá
Duše Marie: příbuzná
Petra: znáš moji maminku?
Duše Marie: ano
Petra: jak se jmenuje?
Duše Marie: a znáš nějakou Vlastu?
Petra: znám 2
Duše Marie: a je některá příbuzná?
Petra: obě
Duše Marie: kdo je kdo?
Petra: švagrová a neteř tedy ve vztahu matka a dcera
Anička: a sedí k tomu ta Marie, byla to jejich blízká příbuzná?
Petra: jak to mám vědět? Švagrové vloni zemřela matka, nebo před loni, ale nevím, jak se jmenovala, neznala jsem ji, ani jsem ji nikdy neviděla
Anička: ta Marie teta - má příbuznou Vlastu?
Petra: tetu Marii znám, ale ta žije a příbuznou Vlastu má
Anička: tak to je blbost, ta Marie je po smrti
Petra: ale kdo to je a z které strany? Znám ještě jednu Vlastu a je to dosti vzdálená rodina
Anička: nemusí to být příbuzná, může to být nějaká kamarádka, její, blízký člověk, a teď se jmenuje třeba jinak, ale zatím to jméno ani ten člověk nejsou podstatné, jen mi to blesklo hlavou, to jméno, ty mi schválně nechceš říct to jméno maminky, že ?
Petra: aha a jakou tam Vlasta hraje roli?
Anička: Marie jí má nebo měla ráda, je jí blízká, nebo byla
Petra: pokud je to skutečně babička, tak jméno mojí maminky může říct, není to ale Vlasta
Anička: no jo, to jsem přesně čekala, to zkoušíš mě nebo jí? Jen mi tak blesklo hlavou, co kdyby Marie nebylo pravé jméno a byl to někdo, ke komu jsi neměla dobrý vztah nebo ti nějak ublížil, takže kdyby řekla pravé jméno, tak bys třeba to varování nebrala tak vážně? Co když se tímto varováním snaží něco odčinit? Dávalo by to smysl - mluví jen o varování a jinak neprozrazuje nic, jakoby se styděla schválně je tajemná
Petra: přemýšlím jak se dá, ale nic moc mě nenapadá. Dá se říct, že se všema co odešli, jsme měli hezký vztah
Anička: co když neodešla a jen to řekla, aby tě zmátla?
Petra: jako že žije?
Anička: ale to už je moc spekulativní
Petra: to asi ne
Anička: nevím, jen mi teď napadá, že nic nemusí být tak, jak se to jeví a Marie nemusí být Marií.
Petra: no jo, pak tedy ale kdo to je? A v jakém vztahu se mnou?
Anička: a taky, pokud by to byla babička - Alena s Fandou se k ní moc neměli a ona k nim také ne. A teď už přišla vlastně sama, jakoby šla s nimi jen, aby vzbudila dojem, že k nim patří
Petra: tak to babička není, protože Fanda i Alka ji měli moc rádi a ona je také, což znamená, že domnělá Marie mlží a za něco se schovává.
Anička: skrývá svou pravou identitu, zatím nevím proč
Petra: určitě děkuji za varování, ale také mě zajímá komu, kdo to je? Tak babička to rozhodně není a myslím, že ani příbuzná, alespoň ne z mojí strany
Anička: myslím, že je už trochu nejistá z toho, že jsme ji prokoukli, že se vydává za někoho jiného.
Petra: aha? Copak na nás obě zkouší? Co vlastně skrývá?
Anička: je to zvláštní s tím Augustem, cítím ho, chodí se mnou, dokonce ho vidím jakoby v myšlenkách, jak chodí a přemýšlí, je velmi blízko tomu vše pochopit a už v srdci nemá nenávist ani mstu, mám z něho radost.
Petra: začíná chápat, ale i mít srdce, které bylo dřív chladné
Anička: tak, zažil si muka s těmi dušemi a chce se jich zbavit a už chápe, že musí hledat v sobě a pokud to neudělá, nezbaví se jich vidím do něj, je to fakt zvláštní, slyším jeho myšlenky
Petra: ano, že cestu musí hledat u sebe
Anička: jak můžu vnitřním zrakem vidět chodit chlapa ve středověkém rouchu a vnímat jeho myšlenky nechápu
Petra: a můžeš
Anička: mám k němu docela blízko, možná i proto, že byl první a že se tak rychle obrátil a snaží se, ráda bych ho ještě viděla a rozloučila se
Petra: to můžeš udělat
Anička: Augustus znamená vznešený, byl to mocný člověk ve své době on přijde vím to, než definitivně odejde
Petra: je vysoký, štíhlé postavy, něco bílého má na sobě, možná tuniku nebo co to je, docela hezké oči a přísnější pohled, kolem pasu něco má
Anička: nějaký opasek a červený kříž na té bílé tunice, jak ho můžeš vidět?
Petra: nevím, vidím ho
Anička: ty na mě asi budeš opravdu napojená
Petra: asi ano, jsou věci mezi nebem a zemí
Petra: pořád mi vrtá to, s tou Marií
Anička: důležité je teď to varování, ne kdo to je, ale chápu, že bys to chtěla rozluštit
Petra: ano, to vím a dám si pozor, ochranu mám, ale zase na druhou stranu, proč se vydává za někoho, kdo není, to se mi nelíbí
Anička: myslí si, že bys jí jinak nevěřila
Petra: ať to zkusí
Anička: ona ale neřekla kdo je, že je babička nebo ne, jen že je příbuzná možná nějaká hodně vzdálená
Petra: neznám příbuznou Marii jinou
Anička: mimochodem, co tchyně, první.
Petra: ne
Anička: nemusí se tak jmenovat a to je právě matoucí, těžko se z toho pak pozná kdo je kdo
Petra: ať se poodhalí, pokud má dobré úmysly, nemám důvod jí nedůvěřovat
Petra: nezačíná její pravé jméno na L?
Anička: jak to mám vědět?
Petra: to chce zjistit?
Anička: ok, mohlo by to být l
Petra: a Vlasta je žena, nebo muž?
Anička: zdálo se mi to spíše na ženu, kamarádku
Petra: kamarádku takového jména nemám, kamaráda ano
Anička: ty ne, Marie
Petra: aha, tak to nevím
Anička: ty jí asi ani neznáš
Petra: ať nechodí kolem horké kaše a řekne kdo tedy je, ať je to kdokoli, kdo mi třeba někdy ublížil, vše je odpuštěno
Anička: ok, pokusím se, jak tě tak poslouchám, nebude to pro mě jednoduchá cesta, jestli se každý, komu předám vzkaz, bude tak čertit jako ty
Petra: já už jsem taková, každý se ale nečertí, ale spokojí se se vzkazem, já jdu do detailů
Anička: já bych šla taky.
Petra: no vidíš, sestry se nezapřou, mimo jiné Augustus brzy odejde, je moc rád, že jsi mu pomohla a že díky Tobě, poznal i sestru
Anička: no prosím tě, ty jsi ale číslo a teď mi koukej pěkně do detailů popsat, jak jsi na to přišla
Petra: tlaky v hlavě, které jsem Ti musela sdělit
Anička: si vymýšlíš, přijde mi to moc fantaskní...
Petra: nevymýšlím, jsme na sebe napojené víc, než si myslíš
Anička: hm....uvidím ho ještě? Chci se s ním rozloučit...
Petra: uvidíš brzy
Anička: v alfě nebo v reálu?
Petra: v reálu
Anička: jako stín nebo opravdového tak, že nemůžu pochybovat, jestli se mi to nezdálo
Petra: jako stín, ale budeš vědět, že je to on, možná zaznamenáš určitou vůni, prý něco jako primule, ale ani nevím, jak voní, vždyť primule je prvosenka a ta voní, musela jsem se podívat na internet
Anička: hm... a řekl ti kdy?
Petra: hned jak jsem Ti psala z oběda
Anička: kdy ho uvidím
Petra: možná ještě dne večer
Anička: a už musí jít že, zvykla jsem si na něj, bude mi chybět...
Petra: pozor, moc si nezvykej, bude Ti to pak líto, ale přijdou další a budou odcházet
Anička: já vím, čeká tam ta žena...
Petra: tak vidíš
Anička: napíšu ti pak o ní, až něco budu vědět
Anička: myslíš, že jsem mu opravdu pomohla? Přijde mi, že jsem neudělala skoro nic, jen jsem si povídala.... s ním a tak, přijde mi to moc lehké, měla jsem pocit, že to bude víc těžké takhle pomáhat, ale možná on potřeboval jen postrčit a s někým jiným to bude horší
Petra: ale už to, že jsi s ním povídala, na to čekal hodně dlouho a to mu pomohlo, ukázala jsi mu jinou cestu
Anička: je to moc lehké, čekala jsem, že toho bude víc a jedna duše bude trvat třeba x dní a já budu muset hodně pracovat za takovou chvilku, nemůžu tomu uvěřit, že to stačilo a že zrovna já… cítím ho, hladí mě…
Petra: ne, nemyslím si, že to trvá zas až tak dlouho, buď ráda, také to tak nějak zvláštně vnímám
Anička: no jo, už budu radši mlčet - prý neblázni, usmívá se, vidíš, jak se umí krásně usmívat?
Petra: je to možné?
Anička: co?
Petra: že bych to také vnímala?
Anička: asi ano....
Petra: cítím takové zvláštní teplo na zádech
Anička: cítím jeho dlaň na tváři, je horká. Možná blázním ale je to moc příjemné taky na zádech a pravá strana, tvář a ucho
Petra: neblázníš
Anička: i kdyby, je to fajn, tak co :)
Petra: ano, je to moc příjemné a vnímáme to obě, loučí se
Anička: škoda, že tu nebude déle, ale vím, že ho nesmím zdržovat, měli jsme se setkat jen krátce.
Petra: tak tak usmívá se, vidím to
Anička: já taky, je krásný že, když se směje i oči mu nějak zněžněly
Petra: je a je to tou proměnou
Anička: hoří mi celá hlava... je to zázrak...chce se mi brečet
Petra: nevadí, poplač si, uleví se Ti, dívá se na mě
Anička: taky ho cítím, cítím i tebe, jsme někde spolu, všichni tři.
Petra: jsme, až mě z toho mrazí, ale zároveň je mi fajn
Anička: myslím, že takhle říká díky, cítím tě, i když jsi daleko, pohladilas mě
Petra: ano a objímáme se
Anička: ufff nechci přemýšlet jak to, chci si to jen užívat...myslím, že odchází
Petra: užívej, nezdržuj ho, definitivně to ještě není
Anička: já vím, děkuju mu, stonásobně mi vrátil moji snahu.
Petra: chce, abys měla na všechno klid
Anička: teď nechápu
Petra: přijde ještě za Tebou domů
Anička: ok těším se, jsem ráda, že byl první právě on, že to bylo tak snadné a krásné, pomohlo mi to jít do toho, sebrat odvahu.
Petra: a možná proto, tam byl jako první
Anička: já vím, nebude to vždy tak snadné a krásné
Petra: těžko říct
Anička: fakt jsem tě vnímala, jako bys tu byla se mnou
Petra: byla, zkus pohladit Fandu, pokud přijdou, toho pohlazení si moc neužil od jiných lidí a můžeš mu říct, že mu to posílám a s láskou na něj myslím i Alku pohlaď a řekni, že byla moje milá sestřička a mám na ni jen pěkné vzpomínky, samozřejmě to pohlazení je i od maminky chtějí jí něco vzkázat?
Anička: zeptám se
Anička: je úžasné, že ten můj úkol můžeme takto prožívat spolu, že v tom nejsem sama. a že to taky vnímáš. je úžasné a nádherné, že jsi viděla Augusta....
Petra: myslím, že i já se začínám dostávat někam, co vím, že je mi umožněno, ale nějak jsem se tomu bránila, možná pocit, že jsem na to byla tak trochu sama a nevěděla jsem, zda to vše chci vidět, nebo poznat, zažíváme to společně
Anička: navzájem se tlačíme kupředu, zpátky ni krok, to je skvělé, když některá z nás uklouzne, druhá jí pomůže, tak se budeme pořád udržovat na cestě
Petra: je to naše volba a naše cesta a dát to na vědomí lidem, pořád mě cosi popohání, co vše si lidé mají uvědomit, co jim máme sdělit
Anička: já vím, taky mám ten pocit
Petra: myslím, že je čas začít
Anička: přemýšlím o tom, hodně, už jsem si začala skládat věty, jak začnu psát o sobě tak trochu vím už začátek
Petra: když si nebudeš vědět rady, jak to poskládat, můžeš mi to přeposlat, pomůžu a název?
Petra: Cesta k sobě? To je od Augusta
Anička: pěkné.... :), mohla bych napsat nejdříve v alfě, pak alfa Reiki a ty bys mohla napsat, jak to působilo na tebe, já a holky a tak
Petra: teď nerozumím, jak do Alfy? Chceš to napsat v Alfě?
Petra: jo, název by mohl sedět, ale mohou se udělat kapitoly. 1. kapitola - moje seznámení se s duchovnem pomocí Alfy....
Anička: ne jako než jsem poznala alfu, akorát mám trochu obavy, že už si spoustu zážitků nepamatuju...
Petra: aha, něco o sobě, možná by stálo za úvahu zmínit se o dětství, Tvé zážitky z něj, co sis odnesla z dětství do dospělosti a jaké z toho plyne poučení, neboj, vzpomeneš si, samo Ti to bude vyplouvat na povrch
Anička: ještě ti něco řekl Augustus nebo jsi něco vycítila?
Petra: to co řekl, to jsem Ti napsala, jinak nic
Anička: já myslela, jestli neřekl něco o té další, o té ženě
Petra: ne, nezmínil se, ale myslím, že to s ním nemá nic společného, je to něco jiného, do čeho on nemůže zasahovat
Anička: taky mám ten pocit
Petra: on tam je sám za sebe
Anička: já se ho večer zeptám, jestli ví, co ho čeká a jestli se ještě potkáme, myslím, že se má sejít se svou nenaplněnou láskou, s tou ženou
Petra: myslím, že to ví, pokud bude chtít, tak může říct, kde
Anička: měl hodně času přemýšlet, tak na to asi došel :)
Petra: nebude to ale v roli lásky jako takové, ale v jiném vztahu partnerský vztah to nebude
Anička: já vím, ale teď asi bude na něm, aby jí něco naučil, on bude ten moudřejší
Petra: měl by být
Anička: myslím, že bude předávat to, co dostal
Petra: je to už na něm a také na vedení jeho rodičů a kde, do jaké Země se inkarnuje, nevím, ale něco mi říká Itálie
Anička: mně dneska když na něj pomyslím pořád něco říká Řím, ne jako město, ale jako ten starověký, ale tam nebyl v tom životě, který jsem viděla, to bylo později, ale pořád něco s Římem. i to jméno to připomíná, takže Itálie by to mohla být
Petra: že jo?
Anička: jojo vypadá to tak, to tady chudák bloudil dost dlouho.... jako duše...
Petra: ještě mě napadlo k té Marii Nemarii, vzpomněla jsi bývalá tchýně, také mi to napadlo, jak jsi dodala, že má snad nějaké výčitky vůči mě, to by chtělo ji prubnout, pokud je to ona, tak jméno jejího syna a kolik jich má
Anička: uvidíme, jestli se bude chtít prozradit, zatím nechce.
Petra: a jak se skutečně jmenuje a vůbec ať pořádně spolupracuje a nemlží
Anička: haha, proto nepřišla za tebou, ty bys jí dala haha proto mlží haha
Petra: možná proto, zvolila Tebe, jako prostředníka
Petra: je vše odpuštěno, tak se může odtajnit a v rámci možností pomáhat
Anička: no to bylo rychlé
Anička: já jí znám, nevím odkud, ale já znám ty oči a ten výraz
Petra: jo? Aodkud? A neříkej, že to byla někdy Tvoje rodina?
Anička: ale nejde mi k ní to jméno Mc
Petra: ale je to Mc
Anička: já jí prostě znám ale byla starší... kolik jí je? Já si jí pamatuju tak mezi 40 a 50, jméno nevím, ale Mc ne a tu znám s těmi blond vlasy, s těmi zrzavými ne, to je nepřirozené
Petra: no nazdar
Petra: nedrž ho, má teď svobodu
Anička: nedržím, ale chci se rozloučit a poděkovat mu za včerejší zážitek
Petra: vydrž, on to ví
Anička: jak to víš...
Petra: a přijde, když to ani čekat nebudeš
Anička: taky si myslím, včera jsem to moc čekala a moc chtěla
Anička: je tu žena, nevím, má zvláštní jméno, jakoby české ale hodně netypické a je moc smutná, mohu ti říci jen to, že drží své mrtvé dítě je stále ponořená ve svém žalu a ptá se proč, včera už jsem s ní mluvila, dlouho, dokonce i dítě odložila a šla se podívat na svět ven, tak uvidíme, předtím ho jen křečovitě svírala a zezačátku ani moc neposlouchala, cítím trošku změnu, jsme na dobré cestě, každopádně je to posun, když mi na postel odložila dítě, jednou se mi zdálo, že jsem zahlédla tvář, jinak vnímám jen myšlenky a ve tmě se mi zdá, že vidím obrys, ale spíše to je opravdu jen o pocitech a myšlenkách, mluvím na ní v duchu a ona odpovídá, snad jsme na dobré cestě...když položila dítě
Petra: určitě ano
Anička: je to docela náročné.... jeden za druhým :)
Petra: a ještě bude
Anička: ale těší mě to, mám pocit, že jsem k něčemu, akorát mě to trochu odvádí ze světa živých, ale myslím, že to je jen začátek, že až to pro mě bude běžné a ne tak nové a vzácné, tak to budu vnímat jinak, šla jsem i do alfy, měla jsem pocit, že se tam mihl Augustus, ale pak mi to vše zmizelo ta nová dušička chtěla komunikovat přímo, tak jsem se vrátila, ale nebyl tam nikdo, v koutku a já jsem je nevolala, pospíchala jsem za tou ženou
Petra: někdo chce komunikovat mimo Alfu
Anička: co Mc? Co alfa? Nepřišla jsem na to, jak jí znám, ale bude to z minulého života, ale jméno jsem nezjistila.
Petra: říkala jsem jí to, dívala se na Tvé fotky, nic jí to nepřipomíná, ale také není až na takové úrovni jako Ty, aby to vnímala
Anička: víš, snad se mi nebudeš smát.... mám pocit, že jí mám také pomoci, že jí máme společně vést...
Petra: nedivila bych se, možné to je, záleží pokud bude chtít…
Anička: a ona by měla být první, kdo bude číst to, co napíšeme - mám pocit, že jí zaujme můj příběh, že je to pro ni nějak důležité
Petra: vím, že potřebuje pomoc
Anička: je to neuvěřitelné, pořád se vzpamatovávám z té rychlosti.... před 2 lety jsem byla neopeřené kuře a teď mám někoho učit a pomáhat dušičkám.... je to strašně velký skok
Petra: jen si to pěkně užívej, tak jako já
Anička: vždycky jsem si myslela, že k tobě nikdy nedosáhnu a byla jsi pro mě jako nedostupná meta se svými schopnostmi, a teď mám pocit, že jsem se ti hodně přiblížila, snad budu jednou vedle tebe :)
Petra: všechno co znám, je práce mých mistrů a pak už jen moje další rozvíjení mých znalostí a experimentování. Můžu tedy děkovat jim za to, co mě naučili. V žádném případě se nad nikoho nevyvyšuji, myslím, že takových lidí je dost, kteří něco umí, mají různé schopnosti a ty je máš také a vážím si tě za to, co jsi dokázala za poměrně krátkou dobu a velkými skoky. S Reiki budeš jen pomáhat a dobře, ale Tvoje cesta je jiná.
Anička: no, to nevím, spíš více vnímám sebe a okolí a poslouchám svůj vnitřní hlas, na tom není nic tak zázračného a..... budou chodit i lidi pro poselství? Nebo zatím jen ty duše?
Petra: lidi se o tom nejdříve musí nějak dozvědět
Anička: no ale ty jsi říkala, že je třeba přijmout odměnu, což chápu u toho, co děláš ty, ale u mě?
Petra: toto je už trochu jiná sféra, u Reiki věnuješ svůj čas třeba hodinu i více na terapii, nebo seminář, tady ne, tady jen předáváš vzkazy a pomáháš těm na druhé straně
Anička: mám strach, že to bude blábol, copak by někdo četl něco, co napíšu já? Copak by někoho zajímalo něco o mně? Vím, že tohle je mé staré já. Bojuju s tím.
Petra: kdo si to bude chtít přečíst, přečte si to, pokud je na úrovni, že je na to připravený.
Anička: myslíš u tebe na netu? Asi je mi i zatěžko se takhle odhalit....proto mi to tak trvá...tak já začnu.
Petra: neváhej, lidi to potřebují, já Tvé začátky neznám, tak je to na Tobě
Anička: dobře, začnu první částí - o dětství.
Petra: no konečně, protože to dětství je hodně důležité, od toho se odvíjí vše
Anička: nech si to
Petra: vlož do toho pocity atd.
Anička: všechno nejde hned, člověk k tomu musí dojít
Anička: někdo se na mě snaží napojit, něco bych ti řekla, ale ty by ses smála, nebo ťukala si na hlavu..
Petra: a tomu, kdo se na Tebe snaží napojit řekni, že teď právě není vhodná chvíle a že mu dáš znamení, kdy se může znovu zkusit o spojení, povídej
Anička: hádej kdo
Petra: Benička
Anička: ne, Marie ale hned jsem jí vyhnala
Petra: Marie - Nemarie
Anička: jen stačila říct jednu větu určenou tobě: odpusť mi, co jsem ti udělala, ona chce využít toho, že jsme spolu v kontaktu, proto přišla teď a ne do alfy, domluvíme se na někdy večer
Petra: ale já jsem říkala, že je vše odpuštěno, na nikoho se nezlobím a kdo to tedy je?
Anička: já jsem jí vyhnala a tak to zkoušela pravým uchem, mám v něm hrozné teplo a můžeš se smát, teď ne
Petra: už se stalo
Anička: jen vnímám, že ona tě musela požádat o odpuštění kvůli sobě
Petra: to je mi jasné, jinak by asi neměla klid, ale kdo je to ve skutečnosti?
Anička: 3 synové
Petra: ????
Anička: má, nebo měla, nevím, ale ti dva jsou ok, ten třetí je jakoby v pozadí, nezřetelný, jakoby byl a nebyl, ten třetí jakoby se nenarodil, zemřel jako plod nebo něco takového, skoro mizí
Petra: ať si nehraje na schovku, chci vědět kdo je a proč si hraje na tak tajemnou ta osoba mate
Anička: jsem si jistá, že ten třetí syn se jí nenarodil a jí je to velice líto, ale ví proč, nesmím do toho dávat srdce.... a zatím to neumím, je mi jich všech tak líto, té maminky večer i té Marie, i když mate...jsou tak nešťastní...chápu, že za mnou nebudou chodit ti šťastní, ti nemají co řešit.. ale je to těžké
Anička: bude to někdo koho znáš a kdyby řekla víc, hned jí poznáš, proto mate
Anička: nemůže se sejít s tím třetím synem, musí nejdřív něco odčinit a týká se to i tebe, ale nejen tebe, je v tom více lidí, není to úplně od srdce odpusť, ví, že musí, trpí tím, že se nemůže setkat se synem, miluje ho víc než ty další dva nebo je tam pocit viny - možná ho za života ne úplně chtěla
Petra: proč se s ním nemůže sejít?
Anička: dokud něco neodčiní, nevím, on ji odmítá, asi, nebo tedy může sejít, ale není přijata, on jí měl něco učit a ona ho asi nechtěla, aby se narodil..... ale nejsem si jistá
Petra: jasně, ale pokud se více přiblíží, mohla bych jí třeba také pomoci
Anička: říká ti něco Ingrid?
Petra: no nazdar, tak to vůbec, zase mate
Anička: ona se chce jen sejít se synem a udělá pro to vše, ale není to úplně upřímné.... musí na sobě ještě pracovat a chtít to ze srdce...
Petra: to je jasné
Anička: zatím je trochu slepá, vidí jen syna, mateřské sobectví
Petra: taky mi to tak připadne
Anička: neví, proč by se ti měla více odhalovat, vlastně neví, co bys jí měla odpustit, jsem z ní zmatená, ani ona sama se v sobě nevyzná, je zaměření jen na syna, sleduje svůj cíl, nic jiného, je úplně jiná než prve, jak se o tebe bála a cítila jsem, jak tě má ráda, nevím, je to hrozně divné mění tváře, nevím, čemu věřit
Petra: a vidíš tvář?
Anička: moc ne, spíše jen náznaky, stojí v trávě, za ní ten syn, jakoby neviditelný ale vidím obrysy, je moc hodný a vyspělá duše je dospělý, chce jí pomoci
Petra: tak tedy přišel
Anička: to varování bylo asi od něho, řekl jí, aby ti to řekla
Petra: kdo to ale je?
Anička: mám divný pocit, že když mi to prve říkala, byl nějak v ní, nebo nevím, ale byl to jiný člověk, jako ona
Petra: aha
Anička: teď je zlá, bezcitná svým vlastním způsobem ale neuvědomuje si to, dělá to přece pro své dítě, tak teď jsme ještě zamotanější co
Petra: s takovou si ho asi moc neudrží
Anička: moc jí neznáš nebo jsi neznala, není to nikdo z blízkých příbuzných, neublížila ti přímo, ale slovem za zády, pomluvy, závist, trochu se mi jeví jako drbna, mám pocit, že to není z dětství, že to souvisí s tím, co děláš, trošku se tomu posmívala, ale víš co, mátla předtím, může mást i teď, ale tohle by asi sama na sebe neřekla, tohle je trochu i od toho syna. Ona toho syna nevidí, jen občas slyší. je tak zahleděná do sebe, že ho nevnímá, v duchu se trápí tímto, navenek si to neuvědomuje, ale je zahořklá, dokonce mám pocit, že žije v tvém domě
Petra: u nás v domě?
Anička: vidím jí docela blízko tebe, možná v jiném vchodě, ale je blízko
Petra: proč ale závist?
Anička: potřebuje pomoci a syn to sám nezvládá, závist, protože z tebe cítí, že jsi spokojená, máš vnitřní klid
Petra: jak se jmenují další synové? Možná mě něco napadlo
Anička: nechce mi říci jména, ani syn ne. Ona je nešťastná a vše svádí na ostatní, hledá vinu všude okolo, je potřeba jí pomoci, zatím nevím jak, možná vzkaz od syna, aby uvěřila, to je hodně citlivé téma, pro ni
Petra: je to celkem dost důležité, osoba, kterou nyní mám na mysli mi kdysi hodně slovem ublížila a trvalo to dost dlouho, než jsem se z toho dostala, Reiki mi pomohlo i v tom
Anička: nevím jestli to je možné, ale nic mi o ní neříkej, nedá se jí věřit, hraje si na schovávanou, neví, že mi tohle syn předal, vadilo by jí to, chce vypadat dobře navenek, neprozradila by tohle na sebe
Petra: to je mi jasné
Anička: vidím syna stát za ní a ona o něm neví, je hrozně ochuzená ve svém vnímání, stačilo by se otočit, ale i kdyby to udělala, neuvidí ho, je to moc hezký chlapec, přišla o moc, když mu nedovolila se narodit, bud mu zabránila sama nebo měla nějaké negativní myšlenky a nechtěla ho a on se rozhodl tedy odejít od ní.
Petra: pokud je to ona, co si myslím, tak v reálu kolem sebe hodně kope a je nepříjemná, pokud má svoje dny
Anička: ti synové - nemá s nimi moc dobrý vztah, tím více se upnula k tomu dítěti, které se nenarodilo, může za to celý svět, manžel, všichni, jen ne ona, vidím ji samotnou, bud manžela nemá nebo je pro ni nedůležitý
Petra: měla bych toho syna nějak znát?
Anička: myslím, že ne, je to vyspělá duše, je plný světla, vidím ho teď prozářeného světlem
Petra: S těmi dvěma syny opravdu nemá, nebo spíše neměla moc dobrý vztah, chyběla jim v dětství mateřská láska. Manžel s ní nežije
Anička: syn nás obě prosí o pomoc, zatím bylo důležité tohle pochopit, myslím, že se ještě objeví (syn) a řekne víc, zatím si to máme asi jen přebrat, popřemýšlet
Petra: přece jí nemůžu říct, jen tak z ničeho nic, že ji pozdravuje syn, asi by mě něčím bacila
Anička: je možné, že to bude jen přes duchovní práci, ne v reálu, tedy aspoň zatím ne
Petra a jména jejích dvou synů
Anička: mně se neobjevují jména, počkej s tím, je to jen začátek
Petra: ten třetí syn by je mohl říct
Anička: mohl, ale neříká, je to začátek, ještě se sejdeme
Petra: má tento syn něco společného se mnou?
Anička: nemá náhodou příjmení od R, ta paní?
Petra: nemá, ta co myslím
Anička: pokud s tebou něco má, tak jen nepatrně, spíše mám pocit, že teprve bude mít, po duchovní stránce, možná za tebou taky přijde v alfě, má pocit, že ti něco ukáže, nového, já jsem jen prostředník
Petra: mám takový zvláštní pocit, pokud je to ona, že s tím synem bychom něco mohli mít společného
Anička: já to necítím úplně jasně, může to být za svobodna nebo se mi to zdá, už jsem to pochopila... tlaky mám když je třeba něco řešit, předat
Petra: tak to máme společné, i já pokud mě někdo kontaktuje, nejdříve mám takové tlaky a je potřeba se začít ptát…
Anička: syn, ano, má k tobě nějaký vztah, něžný nemyslím milenecký, spíš jakoby otcovský vztah, ochranitelský
Petra: milenecký určitě ne, možná vnukovský?
Anička: jako ty vnučka?
Petra: ne
Anička: on tvůj vnuk?
Petra: ano
Anička: ty máš vnuka?
Petra: to je můj pocit
Anička: to nevím, to bude asi na tobě, ale on bude ten, kdo bude učit tebe, je to úžasná bytost, moudrá. myslím, že se setkáte nejen v alfě, v reálu.
Petra: přijde za mnou?
Anička myslím, že ano, v alfě, když ho budeš chtít vidět a budeš na něj myslet
Petra: určitě ho budu chtít vidět, ale na koho mám myslet?
Anička: to ti teď neřeknu, zkus někam dojít, jestli nepřijde sám, už jsem ho ztratila, odešel
Petra: mohl se více přiblížit, ještě mě zajímá, měl se narodit jako třetí?
Anička: myslím, že byl nejmladší
Petra: takže třetí, dávám si to nějak dohromady, jestli by to tak mohlo být
Anička: něco jsi viděla nebo vnímala?
Petra: jen tuším a přemýšlím
Anička: takže ti to dává smysl?
Petra: dává, no, jo ale jakou oklikou. Jeho otec má svůj život a je spokojený? Chápu to tak, že je to jen jeho otec?
Anička: teď to nechápu já
Petra: jsou, nebo byli tři, mají všichni stejného otce? Mohli být tři. Mám zvláštní pocit, že by to mohl být můj vnuk
Anička: víš co, něco ukáže mě, něco tobě, já tě do toho jakoby dostanu a pak je na tobě vnímat a to děláš, tak se mi to jeví, proto nevím všechno, něco neřekne je na nás se snažit
Petra: je to možné, ale ten pocit je silnější a chce se mi až brečet
Anička: ale musím přiznat, že ty duše, co tu zůstávají, tahle část je mi bližší, i když je pro mne částečně děsivá... mám pocit, že pomáhám, že fakt něco dělám, tady u toho předávání mi přijde, že nedělám nic, jen reprodukuju
Petra: ale to je taky důležité
Anička: takže sis jistá, že to bude tvůj vnuk, toho vnuka ti budu závidět
Petra: já bych ho raději měla živého
Anička: vždyť budeš ne? Pokud máš pravdu
Petra: ale ne tak
Anička: jak to myslíš?
Petra: je mezi živými?
Anička: myslím, že ne
Petra: no vidíš
Anička: ale narodí se, pokud to bude tvůj vnuk
Petra: od ní je to určitě můj vnuk
Anička: matce může z této pozice pomoci víc, jako dítě by ho neposlouchala a může požádat i jiné o pomoc, jako mě a tebe
Petra: jako dítě, by ho v žádném případě neposlouchala
Anička: určitě? Už to víš jistě? Jak to? Že je to vnuk, od ní
Petra: pokud je to ona, tak to vím určitě
Anička: měla jsem takový krátký obraz, jak má tvou hlavu v klíně, sklání se nad tebou a hladí tě po vlasech, proto jsem psala o otcovském nebo ochranitelském vztahu
Petra: když jsme byly v parku, tak jsem měla pocit, když jsem o něm mluvila s Mc, že je s námi, bylo mě takové zvláštní teplo, vnímala jsem, že je blízko mě
Anička: já ho chvílemi také cítím
Petra: neviděla jsem ho, ale pocit tam byl
Anička: a myslím, že se vrátila žena, byla ve světě a přišla, ještě potřebuje spoustu věcí vysvětlit
Anička: ale Augustus je pořád v Itálii :)
Petra: myslela jsem si to
Anička: i když mám pocit, že už se vrací a směřuje ke mně, k rozloučení
Petra: pomohla jsi mu najít jeho cestu
Anička: jsem za něj moc šťastná a dal nám krásný dárek
Petra: dal, bylo to krásné
Anička: odměna
Petra: krásná odměna
Anička: a věděl, že bude pro mě mít větší cenu nebo budu to více prožívat, když tam budeš i ty, včera večer jsi za mnou na chvíli přišla, víš o tom?
Petra: tušila jsem to
Anička: byla jsi tam, jen mžik, ale dodalo mi to odvahu, usmála ses a stiskla mi ruku, věděla jsem, že kdyby něco, přijdeš pro mě :)
Anička: je tady, má tě rád těší se na tebe, uvidíte se, určitě, ale ne hned. Až se narodí, bude si tě pamatovat, potřebuje ještě pomoci té matce, tvůj vnuk, cítím ho, prozářil mě svým teplem
Petra: ráda bych ho objala
Anička: cítím ho až v srdci, je úžasný, chce se mi brečet, mám pocit že je to anděl, je tak laskavý, nestačí mi na to slova, moc bych ho chtěla poznat, škoda, že mě se to netýká. Neumím si představit, o co ta matka přišla, když ho zavrhla, ať už to bylo jakkoliv, kdyby se jí narodil, byl by to obrovský dar pro ní
Petra: pokud se nějakým způsobem poznáme a bude mi někde nablízku, tak ho snad poznáš také
Anička: je trošku smutný, že se nedaří jí pomoci, jemu
Petra: nedivím se
Anička: mám pocit, že už toho vyzkoušel více, možná pro ni zatím není cesty, šance byly a jsou, ale ona je nevyužívá
Petra: vím, že jsou, ale ona je nevnímá, není připravená
Anička: brní mě celé tělo, je to krásné až mě mrazí, jakoby vstoupil do mě a cítím velký smutek, přenesl ho na mě něco nevyšlo, opět, s ní
Petra: je s ní těžká práce a byla
Anička: už odchází, děkuje ti, že jsi tak vnímavá a mohl se s tebou spojit, ti synové, on nemá stejného otce jako ti dva a jestli ti dva mají stejného, to se mi neukazuje
Petra: miluji ho, a pokud budeme někdy spolu, což bych si moc přála a budu vědět, že je to on, budu ho milovat. Zná svého otce? Nebo ví, kdo to je?
Anička: ano, ví, není to důležité
Petra: má nějakou podrobnost?
Anička: otec byl hodný, vůbec se k matce nehodil, asi nějaký milenecký vztah a otci brzy došlo, jaká je a odešel, myslím, že ani netušil, že ona čeká dítě, možná už s manželem nebyla, nevím, asi i proto se rozhodl, že sem nepřijde, v otci ztratil blízkou duši
Petra: nehodil se k ní, byl to milenecký vztah a věděl, že se má narodit a chtěl ho. Ona prohlásila něco hodně ošklivého v tom smyslu, že nebude vychovávat dalšího fakana a šla na potrat, jeho otec celou noc probrečel a rozešli se
Anička: vnímala jsem, že s otcem by měl hezký vztah, tohle se ti vyjevilo nebo to znáš z reálu?
Petra: znám to z reálu
Anička: nebyla jsem si úplně jistá, jestli o tom otec věděl, ale naprosto jistě vím, že kdyby o něm věděl, tedy, kdyby se narodil, staral by se o něj
Petra: ano, měl by ho velice rád, vychovával i její dva syny
Anička: k otci má moc hezký vztah, začíná mě to děsit... to přece není možné...
Petra: je to možné, proč by nebylo
Anička: nemůže se ze mě za 3 dny stát přece vědma!
Petra: rozmlouval jí to, ať nejde na potrat, že toho bude někdy litovat, chtěl to dítě, bylo to její rozhodnutí
Anička nemám žádné zkušenosti, schopnosti, znalosti, prostě nic! to nedává smysl...
Petra: dává to smysl, sestro, nepodceňuj se, udělala jsi veliký kus práce na sobě, jsi skvělá, máš schopnosti, hodně vnímáš a to stačí
Anička: ano, ona si to určila sama, říkala jsem ráno - buď potrat, nebo tak negativní myšlenky, že se syn sám rozhodl se nenarodit. Jsem tak unavená, teď každý den, hrozně.... na jedné straně mě to těší, ale zvládnu to? není asi nic horšího než procházet tím peklem, které si duše udělali sami.... a vědět že je to zbytečné.... a nejhorší je, když se jim nedá pomoci. to zoufalství a bezmoc, ten smutek, konkrétně zrovna toho syna, je srdcedrásající....i když vím, že ona jednou pochopí...
Anička: prožívat utrpení druhých.... nezbývá mi asi nic jiného než vymyslet způsob, abych do toho nedávala srdce.... prožívám to s nimi řekla mi - nemůžeš vědět, jaké to je, zemřelo ti snad dítě?
Petra: a co jsi jí na to řekla?
Anička: že to nevím, ale vím, že se se synem už mockrát setkali a zase se setkají, tančili spolu jako duše už věky a on na ni čeká, ale ona zůstává připoutaná k zemi i když držela malé miminko, viděla jsem pak obraz asi 4letého dítěte, jak je šťastné a běží po louce, že se s ním zase setká, nikdo neumírá, duše je nesmrtelná že odešel brzy, aby ona něco pochopila to, co ona chová, to mrtvé tělo, je jen schránka, aby vnímala život, krásu okolo sebe, vylezla z toho vězení, které si udělala sama a pokud není mrtvá, jak si asi stále myslí, jak to že mi stojí v ložnici
Petra: proč Ti tam stojí?
Anička: protože chce pomoci, ale dítě jí vrátit nemůžu
Petra: tak by to měla konečně pochopit
Anička: ale kdyby nebyla mrtvá a nepotřebovala pomoci, tak by nemohla být v ložnici, to jí asi trošku docvaklo, došlo jí, že je u mě v ložnici a to jí překvapilo, tak začala přemýšlet i o tom ostatním, co jsem říkala, dnes chodila po světě a rozhlížela se po dlouhé době sama, bez dítěte v náručí. Uvidím večer, myslím, že už na mě čeká, co řekne, nebude to tak lehké jako s Augustem, to vím, ale začíná poslouchat, aspoň už nedrží to dítě, to je pokrok, myslím, že čeká, má spoustu otázek, i kdyby se to vrátilo, já se nedám - kdyby zase vzala dítě, budu jí to opakovat, až to pochopí
Anička: snad si budu vědět rady
Petra: budeš, buď si jistá, věř si
Petra: jak myslíš, že by se můj vnuk jmenoval?
Anička: líbil by se ti Petr? Ne, Petr ne, fakt, tak teď jsem zavrávorala.... začala jsem pochybovat, ale Petr bylo první jméno, které mě napadlo...
Petra: mě taky
Anička: fakt? hm... zajímavé. jsme jako chobotnice
Petra: ha ha ha
Anička: a pak mě napadá Marek
Petra: možná, je to jen proto, že se nám to oběma líbí
Anička: Marek mi přehlušuje Petra, je to tam víc spíš Marek. Třeba je to jméno z jeho minulého života, nové přece nedostal. Nemám pocit, že by používal jméno nové, ani ho přece nedostal a že by ona mu vymýšlela jméno, když ho nechtěla?
Petra: i to je možné, ale jaké by měl jméno, kdyby se narodil?
Anička: to nikdo neví, možná to je ten Petr, ale ne, je to Marek. Možná proto že na mě působí tak vyspěle, tak někde vysoko nade mnou... nevím. Marka znám, jednoho a spojitost s biblí normálně vůbec nepoužívám, ba ne není to samo sebou...ale mám velikou podporu, nevím sice přímo od koho, ale odpovědi mě napadají samy a hned a i kdybych o tom přemýšlela jak dlouho, líp bych to neřekla, jen pořád nechápu, proč zrovna já. Když je to tak jednoduché a jestli v tom není nějaký fígl, myslím, že se celý vesmír spojil, aby mi pomohl, protože jde o dobrou věc a je to potřeba
Petra: není to žádný fígl, tak už to tak konečně ber
Anička: pak si můžu říkat jen, že jsem na sobě zapracovala a že jsem opravdu citlivá a vnímavá
Petra: a můžeš se pochválit a já tě taky chválím
Anička: je ale zvláštní, že se nejdříve spojí se mnou a pak přijdou za tebou, už druhý, divné ne? Augustus a teď Marek. Proč nejdou hned za tebou?
Petra: protože vím, že tohle existuje a nemám pochybnosti, nemusím si nic vysvětlovat. Když jdou přes Tebe, tak hlavně Ti dávají tímto najevo jakýsi důkaz, že druhý svět existuje a není třeba o tom pochybovat a můžeš si věřit. Já jsem také takový důkaz o fungování tohoto spojení
Anička: vždyť to nikdo moc nemusí vědět, jsou to duše lidí, které zemřeli, nebo ty myslíš to poselství?
Petra: jo, to poselství
Anička: no, taky bych nechtěla, aby mě všichni měli za cvoka...
Petra: neboj, nebudou
Anička: já si stejně neumím představit, jak to bude fungovat, nebo má fungovat...
Petra: už to funguje
Anička: dobře, ale ty to přijmeš, co jiní lidi nebo jak poznám pro koho to je vzkaz, no prostě to zatím nechápu, nemůžu jen tak zavolat cizímu člověku, že mám pro něj vzkaz ze záhrobí
Petra: to by Ti bylo sděleno, pokud to sdělíš v Alfě, tomu druhému to přijde jako sen, nebo náhlá myšlenka
Anička: povídej mi o Markovi
Petra: četla jsem si ve vlaku a cítila jsem v hlavě takový tlak, tak jsem se zeptala, jestli je to Marek, řekl, že ano, no a pak začal komunikovat, jak si představuje pomoc jeho matce, pochopitelně přes Alfu, jinak v reálu je schopna poslat někam, v Alfě bude i Marek s námi a kdyby se mnou třeba nechtěla komunikovat, tak ji nějak popostrčí. Přes Tebe je to hlavně proto, že pořád ještě nemůžeš uvěřit různým věcem, proto, je tam propojení se mnou, aby, jsi skutečně uvěřila tomu, že to možné je a začala si v tom více důvěřovat, že to nejsou výmysly, ale že opravdu vidíš a slyšíš, což je pro Tebe obrovský dar, kterého se nesmí zneužít. Dokážeš s tím pomoci mnoha duším, ale i lidem v reálu, proto máme úzce spolupracovat, buď si jistá sama sebou, je to důležité
Anička: chci Miriam pomoci, ale sama na to nestačím, od večera mám pocit, že bychom to měli nějak zkusit spolu, přišla a hned - kde je moje dítě od té doby ho drží, houpe ho, dívá se jen na něj a moc neposlouchá
Petra: nemusíš pomoci za každou cenu, poslouchej intuici
Anička: nevím, co je správné. Zvláštní je, že už jsem tam cítila další duši, jakoby to s Miriam skončilo, ale řekla jsem jí, aby přišla později, že teď jsem s Miriam. Chvíli se mi zdálo, že cítím Augusta, ale rychle to přešlo, tak nevím
Petra: dej jí na výběr, máš možnost jí pomoci, ale pokud ona tuto možnost nevyužije, pak je to její volba a Tvoje práce s ní skončila, udělala jsi vše, co jsi mohla, není to o přemlouvání
Anička: chce své dítě, živé, víc jí nezajímá, pokusím se více vnímat intuici, až přijde, a uvidím, zatím ale neodchází, je mi to líto. Udělala jsem opravdu vše? Já nevím, mluvila jsem s ní a poslala jí do světa. Zdálo se mi, že mě poslouchá, teď se vrátila a je to stejné jako předtím, nebo spíše horší, předtím mě vnímala víc, teď ani ne
Petra: udělala jsi, co jsi udělat mohla a dál je to jen na ní, ty můžeš poradit, co by měla udělat, ale udržuj si i odstup
Anička: prožívám to, co ty duše, vnímám jejich pocity, jako bych byla jimi. Je těžké nechat je v tom utrpení, takže když ji s láskou propustím a řeknu ji, aby přišla, pokud by opravdu chtěla pomoci?
Anička: je to možné, že se ty duše tak střídají?...
Petra: je
Anička: takže máš pocit, že s Miriam to nemá význam?
Petra: zatím ne, dokud to sama nepochopí, potřebuje asi víc času
Anička: jen přemýšlím, že jen mluvit, není to málo? Že by tak málo stačilo, Augustovi tedy ano, ale tak nějak cítím, že ten byl výjimečný jako první
Petra: nebudou ale všichni výjimeční jako on a já mám pocit, že ona přišla za Tebou, aby, jsi nějakým způsobem dala živé dítě, ale ne aby pochopila další souvislosti, je zaslepená, zatím
Anička: Augustus už bohužel odešel, přišel se jen rozloučit a pohladil mě krásně, řekl asi to co tobě, že si mám věřit, jsem úžasná dušička a bude ještě lepší :) jeho úkol se mnou je asi u konce, ale má zpátky nalezená intuice mi říká, že Berenice nevěřit, brní to jméno mimochodem, Berenika = "ta, která přináší vítězství"
Anička: Mc jsem znala jako Adélku. Myslím, že za mnou na chvilku u řeky zaskočil zase Marek, jen tak. Povídala jsem si s duchovními bytostmi a viděla jsem pár zvláštních pohybů a kruhy na vodě a tak, divné věci a cítila jsem přítomnost několika bytostí, bylo to hezké, chodím pořád na stejné místo u řeky a vnímám víc a víc
Anička: mně zatím vyběhlo jen to jméno, obrazy moc ne, ale myslím, že jsme byli kamarádky, blízké příbuzné ne, možná sestřenice nebo tak, ale každopádně kamarádky, byla moc hodná a byla mi oporou, možná se jí vybaví něco, proč mám být blondýna a mně taky. Pořád se mi jeví ta Adéla. Vrátila se Miriam, kontaktovala mě večer, jen myšlenky, stíny ne. Řekla jsem jí to docela tvrdě, cítí ze mě sílu a to potřebovala, potřebovala nakopat jako já ráno. Znovu o všem přemýšlí. a už mě poslouchá, možná z toho něco přece jen bude, řekla jsem jí, aby se vrátila, pokud k tomu bude přistupovat jinak a jako první bod jsem jí uložila, aby se zbavila toho dítěte, co pořád vláčí s sebou, jinak z toho vězení nevyjde, definitivně zbavila, ne že ho položí a pak se pro něj vrátí
Anička: mimochodem, máš úžasnýho vnuka, zavolala jsem ho, potřebovala jsem poradit a poradil mi, poletuje mezi námi
Petra: já vím
Anička: včera, to napojení, myslela jsem, že se loučí, alel to bylo tím, že jsem ještě úplně nevnímala ještě pod vlivem Miriam
Anička: musím se ti pochlubit, mám moc hezký pocit Matyáš dnes ráno odešel do světla, viděla jsem to, v duchu, bylo to tak krásné, až jsem málem brečela. Chtěl pomoci do světla uvědomoval si, že se nemůže z nějakého důvodu pohnout dál, do rána se úplně změnil, začal litovat, když jsem dělala snídani, mluvili jsme spolu, a když jsem jela do práce, tak se to stalo. Rozloučili jsme se, mám pokrok - vnímám je už ne jen večer
Petra: který Matyáš?
Anička: ten čekal po Miriam. Poprvé jsem s ním mluvila včera večer. Ty mi na to dokážeš nějak naladit, tedy já se dokážu naladit, když s tebou píšu, Miriam tam taky byla, už podruhé jsem jí opakovala to, co předtím, možná to bylo tvrdé, ale pomáhá to stejně jako mně včera, odešla přemýšlet. Možná se vrátí. Vnímám kolem sebe duše, i když s nimi nemluvím, vnímám stále, že tu nejsem sama. Někdy mi něco trvá déle, ale potřebovala jsem projít i tím s Miriam, abych to pochopila. Nebyla to chyba byl to jen vývoj a bylo to nutné, abych se dostala dál
Anička: napojili se na mě ráno dvě duše, začíná ta druhá část úkolu - vzkaz živému a nevím jistě co s tím dál, ale máš mi pomoci, nebo to máme udělat spolu, to bylo jasně znát. Je to vzkaz pro Annu, příjmení má od S, asi Skalická, ale na to bych nesázela, od tatínka Karla a bratra Mirka, moc jí milují a hrozí jí nebezpečí, fyzické, úraz s rukou, zlomenina nebo tak zřejmě tu paní ani jedna neznáme, má syna, jméno nevím, o duchovno se asi moc nezajímá, město - trochu blikalo Znojmo, ale přeskakovalo to hodně, ty města, víc nevím, budou muset říci více. Cítím tlak v hlavě, pořád mi opakují Anna, Anna nebezpečí. Musíme počkat, až řeknou víc
Anička: zpátky k Matyášovi. Matyáš byl zloděj, okradl mnoho lidí, usekli mu ruku. Chtěl do světla, ale nemohl a chtěl, abych mu pomohla, ale sám pro to nechtěl udělat skoro nic. Mluvila jsem o odpuštění, hodně dlouho. Zkoušel to, ale nebylo v tom srdce, bylo to jen kvůli tomu, aby mohl do světla. Vždyť prý těm lidem tak moc neublížil a co, šlo jen o peníze a vtom jsem viděla scénu: jedna chudá žena, kterou okradl o peníze (poslední) pro jejího nemocného syna, jak je zoufalá, syn pak zemřel. Řekla jsem mu o tom a to ho ranilo. Řekla jsem mu, aby ty lidi našel, aby se podíval na světě a zkusil někoho najít a poprosit o odpuštění, hlavně tu ženu. Našel jí, má jiný život, ale nějak se s ní spojil a odpustila mu. Nakonec plakal a objímali jsme se. Strašně si vše vyčítal, ale řekla jsem mu, že se nesmí v té lítosti utopit. No, mluvila jsem tedy hodně. Je hezké, jak se ty duše promění, je to nádhera..... vidím jen stín a pak jsou tak krásné... a tak podobně, prostě, že vše má nějaký smysl, životy se opakují, a on prve nic nevěděl, tak se choval takhle. Odešel a asi za půl hodiny se přišel rozloučit, že už jde do světla. Ale než vůbec začal uvažova,t že někomu ublížil, to bylo docela těžké. Zkoušela jsem to různě, pak i přes jeho rodinu, ale zabrala až ta žena. Myslím, že mi Michael pomohl
Anička lidi, co potkávám na cestě, já jim smím pomoci a oni se mi odmění pocitem štěstí. Ale vidět Matyáše jít do světla, to se nedá popsat. Nezdá se ti, že mi ta Miriam vlastně ohromně posloužila?
Petra: měla jsi u ní něco pochopit a to jsi pochopila
Petra: opět cítím zvláštní tlaky a mám hádat kdo přišel
Anička: je to někdo kdo má hodně blízký vztah k Tobě, nějaký příbuzný, asi se přišel rozloučit
Petra: tak jsem přemýšlela a napadlo mě jméno Mirek (bratr mojí maminky), ano přišel se rozloučit, ale měla bych to říct mamince a chce po ní aby mu něco odpustila, aby mohl klidně odejít, ale měla bych znát co se stalo mezi nimi
Anička: už jsi to mamince řekla?
Petra: ještě nee, zatím přemýšlím jak jí to říct. Ale čím vícto oddaluju, tím větší tlak je, dnes tam půjdu
Petra: tak jsem to mamince řekla, myslím, že ani nebyla moc překvapená, ale chtěla jsem aby mi řekla co se kdysi stalo, nechtělo se jí do toho, řekla jsem, že je to důležité i pro něj a jeho klidný přechod a chce aby mu odpustila. Tak jsem se to nakonec dozvěděla a maminka mu odpustila
Anička: a co tlaky?
Petra: už nejsou, udělala jsem, co bylo třeba. Jen ještě chtěl abych řekla jeho ženě a dětem, že je má moc rád, takže půjdu do Alfy, abych vzkaz předala.
Anička: jo a ta adresa co Ti sdělila ta duše Mirka opravdu sedí, myslím tu ulici i číslo domu v tom městě, kde jsem to hledala. Páni, my jsme fakt jak nějaké vědmy :-))
Petra: nó, věci mezi nebem a zemí jsou hodně zajímavé a je dobře, že jsou
Petra: dlouho jsem přemýšlela nad dcerou z minulého života u L.
Anička: to je ta, jak vypadla z okna, když byla malá a L. se tím hodně trápil a tenkrát prohlásil, že už nikdy, žádné dítě nechce a mít nebude?
Petra: ano, to je ona a vím, kde žije svůj nový život a jsme ve spojení. Po prvé jsem ji poznala, když byla u mě na semináři Reiki, ale už tenkrát mi cosi říkalo, že ji nějak znám, nebo jsme nějak propojené. Občas jsme se pak vídaly a nyní má přítele, který má pejskovskou dceru, naší fenečky, takže se stýkáme víc a já mám větší pocit, že bych ji měla nějak ochraňovat, přemýšlela jsem, proč? A tohle se objevilo, jako další střípek do mozaiky
Anička: vesmír nám to pěkně servíruje, ale Fanda nám to řekl, že bude hodně práce jak tady dole. tak i tam u nich. O Alce víš?
Petra: ano vím kde žije, u koho je a je nyní kluk. Setkali jsme se u nich doma, byli mu asi 4 roky, krásný kluk je to a když jsme od nich odcházeli, dlouze jsme se dívali do očí, pak mě chytil kolem krku a dal mě pusu. Divili se, že jsme se nikdy neviděli a že cizímu člověku by to nikdy neudělal. Jen jsem řekla, že přece nejsme cizí a víme o sobě....pak pochopili. Nyní je mu asi 11 let
Anička: tak to je skvělé, že o sobě víte
Tohle je od dcery Sáry: Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš
Je čas se změnit!
Alfu a Reiki jsme poznali před 2 roky a hodně nám pomohla se změnit. Alfa a Reiki nám moc pomohla. Poznali jsme plno nových a zajímavých věcí. Vám může také změnit život. Stačí jen CHTÍT a VĚŘIT.