Díky ALFĚ jsem zjistila netušené možnosti práce se svým podvědomím.

     Také já, jako spousta jiných, jsem měla své touhy a přání, o kterých jsem si myslela, že když se něco splní, je to pouhá náhoda. Přesvědčila jsem se ale, že o náhodu nejde.

     Mým velkým snem už na základní škole bylo, pracovat po základce jako průvodčí ve vlaku. Osud tomu chtěl jinak, nebylo mi to zrovna v tu dobu přáno, moji rodiče rozhodli jinak, což mě velmi mrzelo, ale v 15 letech, jsem musela poslechnout a jít tam, kam určili moji rodiče. Na internát jsem jezdila vlakem a moje touha byla stále silnější. Když jsem se pak v 18 letech vdala a narodil se první syn, měla jsem již jiné starosti. Za 15 měsíců přišel na svět druhý syn a kolem dvou malých dětí už bylo dost práce, ale i zábavy s nimi a rodičovství jsem si užívala. Čas s mými syny rychle utíkal a nastal čas školkáčků a mě abych si našla takové zaměstnání, které by mi dovolilo přizpůsobit se mým dvěma klukům. Čas školky rychle utekl a z mých malých školkáčků se stali školáci a já stále přemýšlela o mém snu a velice dobře jsem si dokázala sama sebe představit ve vlaku, jako průvodčí. Ještě ale nebyl ten správný čas na jeho uskutečnění. Až jednou....

     Šla jsem kolem nádražní budovy, kde jsem viděla vývěsku, že hledají....a to bylo něco pro mě. Šla jsem se zeptat a byla jsem přijata. Po absolvování nutného zácviku a kurzu jsem udělala zkoušky a konečně se mi splnilo "mé přání".

     Při mých nákupech v centru města, se mi vždy líbil jeden šikovně postavený činžák, právě v centru. A mé další přání směřovalo právě k němu (tady bych chtěla bydlet). Touto myšlenkou jsem se často zabývala, až se jednoho dne stala skutečností.

     Další taková moje touha byla, být s dobrými přáteli někde venku v přírodě, u ohně, při kytaře a zpěvu, spát pod stanem. I toto se mi splnilo, díky mému manželovi, který mě k trampingu přivedl.

     Na cestách vlakem v obci Záhorovice, mě vždy zaujala jedna strana, nádherná příroda, něco mě tam přitahovalo. A moje přání? Tam bych se chtěla podívat. V myšlenkách jsem tam často brouzdala a představovala jsem si, jaké to tam asi je. Až jednou jsem se seznámila s kamarády právě ze Záhorovic a šli jsme tam, kam vždy směřoval z vlaku můj zrak. A velmi ráda tam jezdím dodnes.

     A tak bych mohla pokračovat dál....protože, pokud má člověk přání, je dobré si ho v myšlenkách občas přehrávat a představit si, sám (a) sebe, že už tam jsem, nebo něco mám a jak se u toho cítím. Je to jako když malé dítě sní. Vnímat vše, zapojit všechny smysly. Čím víc se v myšlenkách zabývám mým přáním, tím víc ho přitahuji. A Vesmír jen umožní nějakou situaci, která k tomuto přání vede. Takže přání se plní a není to o náhodě.